úvod
homepage

8. Zpráva z cesty za prací vytisknout článek

Přidáno: 12. květen 2008  •  Autor: Zdeněk Reska
průměrné hodnocení Hodnocení: 0 hodnotících Hodnotících: 0 počet zobrazení Zobrazeno: 2561x

Drazí přátelé, omlouvám se, že jsem Vás dlouho neinformoval o tom, co nového se děje v Charkově, ale byla tady okurková sezona, nic závažného se nestalo a neovlivnilo naše bytí.

Hlavně očekávaná montáž pivovaru Lvov se naprosto neodvolatelně (jak zde bývá dobrým zvykem) odsunula na dobu pozdější, protože při snaze zjistit skutečný stav připravenosti stavby na montáž, se mi naskytl pouze tristní pohled na hrubou betonovou podlahu, ze které trčely do výše rezavé armovací profily v místech, kde za měsíc měla mít svou premieru připravená nová varna a restaurace pro místní vyvolené. Tedy maňána a žádný spěch, ale všichni okolo jsou klidní a vyrovnaní, sdílím tedy s nimi tento klid s vědomím, že socialismus tady zdaleka nezahynul a razí si cestu ke světlým zítřkům stejně razantně, jako před lety. A protože díky těmto skluzům máme spousty času na pozorování okolí, zaměřili jsme se na hlubší studium mentality zdejší populace. A věřte, že studijního materiálu je nepřeberně. Vybírám proto jen ty základní směry myšlení a chování. Pokud se v zaměstnání zdržíme a metro už bychom nestihli, objednáváme si taxi, které nás levně (1km/7,-Kč) a bezpečně dopraví nočním městem do naší chaloupky, pronajaté na hlavní charkovské třídě, prospektu Lenina, který místní zlatá mládež používá na hry ve stylu „rychle a zběsile“ za pravidelné a nestíhající asistence místní milice. Má to ale háček. Aby se předešlo konkurenčnímu boji legálních a nelegálních taxislužeb, je třeba objednat smluvní taxislužbu přes recepci v restauraci a po jejím příjezdu recepční oznámí, jaký typ a barva vozu přijela a jakou má SPZ. Dočkali jsme se ale také odpovědi: „Přijel bílý Renault stříbrné barvy, ale číslo už nevím.“ Věděli jsme proto naprosto přesně, kterou tmavošedou Volhu na parkovišti z těch patnácti čekajících vybrat. Normálně ale cestujeme po městě metrem, což taky není jen tak, nasednout a jet. Každý cestující, natož cizinec je přece potenciální špion a má za úkol rozložit na prach to, co se po celá desetiletí budovalo v rámci pětiletek, jejichž naplánované úkoly se většinou plnily ještě další tři roky, ale už v rámci pětiletky nové. A tedy při jedné večerní cestě metrem jsem si chtěl na památku zvěčnit zdejší megalomanskou architekturu stanic (netvrdím, že jsem nebyl varován kamarády, kteří se mnou ten den bohatýrsky slavili nějaké výročí, nevím už co to bylo, ale vodka tekla proudem) a tedy jsem vytáhnul aparát a blik, blik a už mě vedli. Ve studené tmavé kanceláři místní milice mi konečně došlo, že ten problém může být větší, než se zdá a tak jsem měl dvě možnosti. Dělat tichého odevzdaného človíčka, který čeká na ortel, což by vedlo k tomu, že nudící se milicionář si mě vychutná a já budu doma a se štěstím nejdřív ráno nebo systém „ukecej ho“. Zvolil jsem to druhé a podpořen několika promile vodky v krvi jsem žvanil a žvanil (takovou ruštinou, že poldovi přecházely oči, až jsem se sám divil) a po půlhodině to milicionář vzdal a dohodli jsme se na řešení, že vymažu fotografie z paměťové karty a vlastně se nic nestalo. Tak jsem ho zblbnul, že mi tam těch fotek polovinu nechal a ještě mi podal ruku s tím, že my Slované jsme vlastně všichni příbuzní a musíme držet pohromadě. Vyšel jsem z toho bez pokuty a zákazu pobytu.

V metru je možno zažít i další zajímavosti. Jezdíme často a proto se nám vyplatilokoupit si elektronickou nabíjecí kartu namísto plastikových žetonů, kterých jsem vždy měl plnou kapsu. Šli jsme tedy na to. Kolega si stoupnul k okýnku a operátorce sdělil, že by chtěl kartičku na metro. „Kartičky nejsou“, odvětila – nic divného a nenormálního. Jenže on se nedal a dotázal se:“A budou prosím zítra“? Odpověď nás naprosto vykolejila, když operátorka studeně prohlásila: “Na otázky tohoto druhu zásadně nesmíme odpovídat“. Inu jiný kraj……. To, že se prodavačka uprostřed Vašeho nakupování za pultem otočí a jde si namazat chleba a Vy čekáte v klidu, až si namaže, až si ukousne, vrátí se zpět a zeptá se: „Co to bude dál“?, na to už nereagujeme, ale stalo se nám něco, co bylo silné kafe i pro nás, již pobytem otrkané a otupené. Kamarád je kuřák, navíc jej každou chvíli navštíví pan Alzheimer a on zapomíná tu klíče, tu cigarety, jindy brýle a tak to jde třikrát denně (nejsem ale už o nic lepší, ale směju se mu za to). Ten den si nevzal cigarety. No nic, je spousta možností koupit si je za pár halířů kdekoliv po cestě, žádná tragedie. Před budovou naší firmy je stánek s tabákem, tak tam v dobré víře zamířil a prodavačce sdělil, že chce šedé WEST a na pultík položil připravenou hříšnou sumu v přepočtu asi osmi korun českých. Prodavačka sáhla do regálu a položila před něj WEST, ale v modrém obalu. Kolega oponoval, že nechtěl modré, ale šedé. „Nemám“, prohlásila prodavačka. „To není pravda, tamhle nahoře na regále jsou, vidím je“, bránil se kamarád. Jenže prodavačka viděla, že by se musela natáhnout až do posledního fochu regálu nebo nedejbože přisunout si židli a se svým metrákem na ni vylézt, tak situaci vyřešila neuvěřitelným způsobem. Vzala připravené peníze, vrazila je kolegovi zpět do ruky s tím, ať si cigarety raději koupí jinde a zavřela okýnko. Tím náš nákup na tomto místě definitivně skončil. A tak to máte každý den……….. Těchto pár příkladů je jen slabý výčet toho, co je tady denně k vidění a co musíme mimo již popisovaná pozitiva na vlastní kůži vytrpět. Je to protiklad toho, co jsem psal v minulých článcích o tom, kam se tato země už doplahočila. S tímto přístupem některých lidí se ale bude plahočit ještě hodně dlouho a hlavně bezvýsledně. Pane doktore Cimický, po příjezdu jsem Váš…..
vytisknout článek Vytisknout článek

Hodnocení článku

Pro hodnocení se nejprve přihlašte.

Celkem 0 komentářů Komentovat
Vyhledávání
 

Kalendář pivních akcí

 
Po
Út
St
Čt
So
Ne
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30

Sociální sítě