úvod
homepage

U koček a na Jižáku čili dva nové pražské pivovary vytisknout článek

Přidáno: 9. prosinec 2010  •  Autor: Weetek
průměrné hodnocení Hodnocení: 0 hodnotících Hodnotících: 0 počet zobrazení Zobrazeno: 4949x

Restaurační pivovary utěšeně přibývají po celých Čechách, Moravě i Slezsku. Rozhodl jsem se rozptýlit tmu pod příslovečným svícnem a navštívil dva nové minipivovárky přímo ve své rodné Praze.

Mým prvním, geograficky snazším cílem byla hospoda a nyní už i pivovar U Dvou koček na pražském Uhelném trhu. Na začátku léta se roznesla ta zpráva, že majitel této tradiční plzeňské pivnice si nechal nainstalovat varné zařízení a obohatil svou produkcí rodinu pražských restauračních pivovárků. Okolní končiny jsou pivně bohaté: slavný a před časem vzkříšený pivovar U Medvídků je doslova za rohem, daleko není ani k Flekům a Valšům. Byl jsem proto zvědavý, jak moc jim bude nový mini konkurovat. I když zvenku o vlastní pivní produkci informuje jen celkem nenápadná (a jak se záhy ukáže, bohužel už i neaktuální) cedule ve výloze, o vaření piva není pochyb. Varna je umístěná hned u vchodu a na první pohled mě překvapila svou velikostí, respektive spíš nevelikostí: je skutečně netypicky malá. Jelikož jsem slyšel stížnosti na výpadky v dostupnosti domácího piva, radši jsem se hned informoval u bodrého výčepního, jestli je k mání. Ukázalo se, že ze tří ve výloze nabízených koček se točí jen ta tmavá. Během čekání na ni jsem si všimnul, že u varny se otáčí mladý muž a cosi v ní míchá, nenechal jsem si tedy možnost rozhovoru s mladým „panem starým“ uniknout a oslovil ho. Z příjemného hovoru vyplynulo, že zařízení v jedné várce produkuje 200 litrů piva, což spolu s omezenou kapacitou sklepního hospodářství vede k tomu, že někdy zkrátka není navařeno dost. Pan majitel bohužel od začátku podcenil kapacitu pivovárku a zájem o pivo, takže se moc nestíhá a těžko to bude lepší. Nemilým vedlejším efektem tohoto stavu je dočasné vyřazení Polotmavé kočky z repertoáru. A to přesto, že se prý ze všech tří domácích piv těšila největší popularitě.

Mladý "starý" při práci
Mladý "starý" při práci

Nezdržoval jsem už sládka víc, protože moje pivo se neslo. Černá kočka vypadá opravdu moc pěkně: sametové, neproniknutelně černé pivo s hustou, krémovou pěnou, která krásně drží. Chuť bohužel za vzhledem trochu kulhala. Překvapilo mě nevýrazné, lehčí tělo, delší ležení by pivu jistě prospělo. K dobrému obědu se ale hodilo hezky. Na hotovce z poledního menu jsem si pochutnal a výsledná cena mě vzhledem k lokalitě v samém centru překvapila víc než mile – černé obavy z předražování se nenaplnily. Nejvíc mě překvapilo, že navzdory poloze tvořili i přes den nezanedbatelnou část návštěvníků postarší lidé, které by bylo možno označit za místní. Během jídla jsem měl dost času kochat se krásně klenutými stropy, železnými lustry a celkovou atmosférou. Na interiéru výčepu a restaurace se běh času podepsal patinou, přecházející až v lehkou omšelost. Jako by se tu doba zastavila v letech, kdy na Novém městě nad kancelářemi převažovali skuteční obyvatelé, němečtí turisté se dělili na „valutové“ a „dederony“ a na Perštýn se chodilo pro dětské knížky do Albatrosu a na filmy do oblíbeného kina.

U koček by to ale možná přece jen chtělo trochu inovace a osvěžení. Výzdoba je více méně stále jen plzeňská, kromě cedule nad salonkem domácí pivo nic nepřipomíná. Na jednu stranu chápu, že majitel se chce vyvarovat nájezdů hrabivých sběratelů, kteří by po desítkách skupovali pivní sklo a další materiály pro různé Jardy, Pepíky a Evženy, v horším případě ho rovnou kradli. Na druhou stranu, bylo by příjemné vidět povedený znak s kočkami třeba na sklenicích nebo táccích. Další slabina podniku je bohužel očividná: označit obsluhu za „nezúčastněnou“ je ještě velmi shovívavé. Neměl jsem naštěstí problémy se záměnou piv, popisované některými zklamanými pivaři, ale možná i proto, že díky barvě nebylo možno zaměňovat. Při dalších návštěvách jsem se dočkal i Světlé kočky a pochutnal si na ní; servírka se na mou důraznou žádost, abych dostal skutečně mok domácí a ne přespolní, plzeňský, tvářila velmi dotčeně.

Interiér restaurace
Interiér restaurace

Suma sumárum, pivovárek v samém srdci staré Prahy mě mile překvapil dobrým pivem a příznivými cenami. Mám ale trochu strach, že v dnešní bohaté nabídce jen samotné pivo do hospody nepotáhne a jak prostředí, tak obsluhující personál žádnou velkou hodnotu věru nepřidává. V Praze sice s jednou výjimkou žádný minipivovar nikdy nezkrachoval, ale od Koček jsem pokaždé odcházel se směsicí sympatií a obav, jak dlouho jim vydrží nadšení v provozování něčeho, co možná dopředu trochu podcenili.

Venkovní pohled
Venkovní pohled

Za druhým pražským nováčkem mezi minipivovary mě čekala dlouhá cesta metrem. Jihoměšťan je navíc první pražský pivovárek, k jehož návštěvě jsem se, ač rodilý Pražák, musel vybavit plánkem. Coby obyvatel Severního města na jednu stranu shledávám prostředí nekonečného panelového „Jižáku“ povědomým, na druhou stranu mi tu ani jedna ulice, ani jedno zákoutí nic neříká. A přitom duchovní otec, vrchní sládek a spolumajitel pan Richter už několik let provozuje svůj první pivovar pod Bulovkou, kde jsem se i já narodil… K vlastnictví Jihoměšťanu ještě jedna douška. Na jeho webových stránkách jsem našel důrazné ohrazení se proti pomluvám, že by snad jedním ze spolumajitelů byl starosta Prahy 11 a že na vybudování byly čerpány nějaké dotace, natož z fondů Evropské unie. Smutné, ale zřejmě nutné v zemi, kde komunální politici sami sebe často pasují do role jakýchsi neofeudálních pánů a jen velmi vágně rozlišují mezi prostředky soukromými a obecními. Pro prostředí Prahy 11 to bohužel platí dvojnásob.

Mám rád, když nový pivovárek vdechne i nový život opuštěnému nebo zanedbanému místu. V tomto případě klasické sídlištní krabici výměníku. Určitě není snadné docílit pocitu útulnosti v tak neinspirativním a velkém prostoru, v Jihoměšťanu se to přesto povedlo. Použitá kombinace tmavého dřeva a mědi se už osvědčila v podstatně komornějším prostředí Bulovky, tady zase výška budovy umožnila vytvoření patra, čímž celková kapacita vzrostla natolik, že by tu klidně pohostili pět šest domovních schůzí z okolních domů. Varná souprava v blyštivé mědi se cudně choulí v pozadí lokálu, kterému dominuje krásný výčep. A za ním sličná výčepní a k ní několik pilných a usměvavých (!) servírek, takže objednávka byla dílem okamžiku, přestože v době mé polední návštěvy měly co dělat; ač pivovar, hostil podnik nemalé procento těch, co přišli za dobrým obědem a dokonce se k němu spokojili, nebo spokojit museli, s nealko pitím. To naštěstí nebyl můj případ, takže jsem začal objednávat s cílem ochutnat všechna čtyři právě nabízená piva. Protože vím, že i po otevření si tu zpočátku vypomáhali produkcí Bulovky, radši jsem se i tady přeptal na původ piva. Obsluhující slečna se zatvářila, jako bych se jí dotkl na cti a ubezpečila mě, že všechno je, jak má být a pivo pochází skutečně z místní varny.

Interiér
Interiér

Dobře znám richterovskou nechuť věnovat příliš energie a prostředků tvorbě pivních suvenýrů, takže mě neudivilo, že mi na Jižáku byla piva přinášena v tvarově odpovídajícím, ale důsledně nelogovaném skle. Naopak originální pivní tácek mě udivil velice – jak dlouho jsme si pod Bulovkou museli vystačit s bílými ovály, opatřenými aspoň razítkem! S páně Richterovými pivy se to má u mě střídavě: některá mi chutnají velmi, jiná málo. I tady tomu tak bylo. S jedenáctkou Jihoměšťan vařenou tu i onde jsem se setkával už před několika lety a tehdy mi chutnala nějak víc. Naopak klasická poctivá dvanáctka mě ideální kombinací plné chuti, správné hořkosti a řízu, doplněné ještě o výbornou pitelnost, vyloženě nadchla. Tmavou čtrnáctku jsem vzal jako vydařený dezert a u na můj vkus trochu mdlého a nepříliš osvěžujícího pšeničného piva si zameditoval, že to letos ani s tím horkým létem nebylo zase tak horké...

Z Jižního města jsem odjížděl s pocitem, že se podařilo vybudovat zajímavý pivovar, který pokud si svou dobrou úroveň udrží, se o svou klientelu bát nemusí. A také s předsevzetím se i přes pro mě trochu exotickou lokalitu zase po nějaké době vrátit, protože fantazie pana sládka je velká a pivní repertoár se pružně mění. M. Lehmann napsal: „Lidé, vytržení z kořenů, k sídlištím už cestu nenašli, lidé, kteří se zde narodili, ji ani nehledali.“ Mám pocit, že místa jako Jihoměšťan by mohla dát panelákovým sídlištím trochu z toho, co dělá bydliště domovem.

vytisknout článek Vytisknout článek

Hodnocení článku

Pro hodnocení se nejprve přihlašte.

Celkem 2 komentáře, poslední komentář: 01.01.2011 11:26 Komentovat
Líbí a chutná Martin Jarošek01.01.2011 11:26
U Dvou koček jsem byl koncem léta, asi po 25 letech a byl jsem skutečně mile překvapen....
Jiná skušenost bobo10.12.2010 16:43
http://www.kamnapivo.sk/webtron/4p-pivne-potulky-po-prahe-2-den-kocici-psenicni-sit.html
Vyhledávání
 

Sociální sítě